Janette

Sleduji 1 Sleduje mě 2

Blansko

Příspěvky uživatele

Nemám důvod žít
Julie PoláčkováJulie Poláčková

25.03.2016 17:43

Přiznám se, že mě ta tři slova hluboce zasáhla... Mohu se zeptat, co se Vám stalo?
JanetteJanette

25.03.2016 22:39

Julie, Popíšu svůj příběh od samého začátku, protože všechno souvisí se vším. Když jsem byla malá, bydleli jsme ještě s rodičí mého tatínka. Babička mě vychovala. Tehdy nebyla mateřská jako dnes, maminka šla brzo do práce a babička byla doma. Sestra je mladší o 6 let. Taky se o ni starala babička. Pak zničehonic zůstala maminka doma. Mohlo mně být tak 10 let. Bydleli jsme všichni v domku se 3 pokoji, kuchyní a koupelnou. Maminka tatínkovy rodiče nesnášela. Nikdy s nimi nemluvila. Nevím proč. Prostě to tak bylo. Všechno s nimi vyřizoval tatínek. Mně maminka taky zakázal s babičkou a s dědečkem mluvit. Chápete to? Bydleli jsme v jednom domě, babička byla pro mě nejbližší osoba. Když jsem jednou byla u druhé babičky, brečela jsem celý den, že chci domů k babičce. Pak se naši rozhodli, že se přistaví jedno patro. Stalo se, my jsme bydleli nahoře a dolů se přistěhovali ještě rodiče maminky. Tři rodiny, 8 lidí v jednom domě. Pravda, místa bylo dá se říct dost. Moje vztahy s maminkou nebyly nejlepší, a protože tatínek poslouchal maminku, tak ani s ním to nebylo slavné. Pak jsem potkala kluka, který mě měl rád. Přišla jsem do jinýho stavu a v 18ti se vdávala. Narodila se nám dcera. To už nás bylo v domě fakt dost. Naštěstí jsme sehnali družstevní byt v jiném městě, asi 25 km daleko. Když mně bylo 21 let, měli jsme svou domácnost, narodil se syn, pak šly děti do školy, do školky a já do práce. Auto jsme leta neměli. Telefon taky ne. Naši občas přijeli na návštěvu, jinak jsme si žili podle svého. Všechno jsme zvládli, i nemoci dětí, i hlídání o prázdninách. Manžel už rodiče neměl, maminka hlídat nechtěla. To nám řekla hned na začátku, když se narodila dcera. Prostě co jste si nadrobili, to si taky snězte. Ale byly to krásný roky! Postupem času babičky a dědečkové umřeli, sestra se vdala a odstěhovala se do sousední vesnice a naši řešili, co s domem. Nechtěli se stěhovat, chtěli být sami, ale chtěli vyřešit vlastnictví domu. Takže já jsem dostala půl domu a druhou půlku jsme si koupili. Zaplatili jsme cenu sníženo o věcné břemeno - povinnost nechat v domě dožít oba rodiče a poskytnout jim péči ve stáří a v nemoci. Sestra dostala peníze, stavěli si svůj dům. Takže dům byl celý náš, ale dál jsme bydleli ve svém bytě. Rodiče si užili samoty, zestárli a pomalu se začalo mluvit o tom, že bychom se měli vrátit. Dcera už byla dospělá, náš byt se jí hodil. Syn bydlel na koleji, manžel jezdil po stavbách, jen já jsem měla práci v místě. Pak se v práci řešilo, že je nás tam o jednoho víc a jeden bude muset odejít stejného úřadu ale v jiném městě - zrovna kde jsme měli dům. Tak jsem se rozhodla, že se budeme stěhovat. Bylo mně 42 let. Docela jsem se těšila. Zahrada, dům byl docela pěkný, tak proč ne. A pak to začalo. Manžel měl moc nahlas puštěné rádio. Chyba! Maminka rádio nesnáší. Naše andulka moc křičela. Chyba! Mamince ten křik vadí. Zahrada? Ano, byla moje, ale nesměla jsem si tam zasadit ani kytku. Mohle jsem jen okopávat, rýt, sklízet, zavařovat. Mým chlapům to bylo jedno. Syn byl na koleji, nebo s přítelkyní, pak odjel do Anglie. Manžel jezdil domů jen na víkendy. Když jsem si stěžovala, nikdo mně nevěřil. Když pak manžel změnil zaměstnání a býval doma každý den, všechno co udělal, bylo špatně. Jenže to neřekli jemu, ale mně. S maminkou jsem se několikrát do krve pohádala, ale stejně to bylo marné. Nakonec udělala scénu, vymyslela si nemoc, kterou má kvůli mně, tak to bylo pořád dokola. Nemá cenu to všechno popisovat. Tehdy jsem udělala velkou chybu. Občas mně pomohla sklenička vína, pak dvě, pak to byla láhev, až jsem alkoholu totálně propadla. Pila jsem 5 let. Byla jsem tak závislá, že vydržet jen pár hodin bylo pro mě utrpení. Už to dál nešlo. Jednoho dne jsem cítila, že to je konec. Buďto hned přestanu, nebo musím umřít. Přestala jsem pít ze dne na den. Už 6 let jsem se nenapila ani piva. Jenže průšvih tím neskončil. Měla jsem dluhy (na pití normální výplata nestačila) - kontokorent vyčerpaný až na dno, taktéž kreditka, pak konsolidační úvěr který jsem nestačila splácet. Styděla jsem se za to dluhy jsem před manželem tajila. Jenže už toho bylo hodně, začaly chodit upomínky a nakonec všechno prasklo. Pomohl mně syn. Půjčil nám peníze, banky dostaly svoje a teď splácím dluh synovi. Manžel je na mně právem naštvaný, protože nejenže mojí vinou nemáme na stáří žádnou rezervu, ale ještě všechny volné peníze jdou na úhradu dluhu. Syn se se mnou už sice baví, ale vím, že jsem ho ztratila. Jsem pro něho nula, zkrachovalá existence, lhářka. Dodnes mně kontroluje poštu, pohyby peněz na účtě. Rodiče mezitím zestárli tak, že potřebují denní pomoc. Takže už několik let mám na starosti dům 2 x 3+1, velkou zahradu, peru pro 4 lidi, vařím rodičům o víkendu (v týdnu bereme obědy), nakupujeme pro všechny. Šla jsem do předčasného důchodu, protože práci už jsem k tomu nezvládala. Manžel mně nepomáhá s ničím. Když chceme jet na sobotu nebo neděli pryč, musím předem uvařit. Připadám si jako v base. Akorát s tím rozdílem, že vězni mají nárok na aspoň nějaké osobní volno. Teď přes zimu jsem šla aspoň na půl úvazku uklízet, abych vypadla z domu a dostala se mezi lidi a taky abychom si mohli koupit aspoň něco víc než základní potřeby. Ale začíná pomalu zahrada, takže brzy skončím. Každý dne je jak přes kopírák. Nemám čas na záliby ani na normální procházku, kolem domu kam se podívám kouká práce. Syn má svoje starosti a bydlí daleko. Dcera má taky svoji rodinu a nechci jí komplikovat život. Manžela se bojím o cokoliv požádat, protože je z toho hned hádka. Nikdo mě nemá rád, každý potřebuje jen moji práci. Jako člověk bych nikomu nechyběla. Nevidím před sebou žádnou vyhlídku na zlepšení. Takže jediný důvod proč žiju je, abych stačila splatit dluh synovi.
Julie PoláčkováJulie Poláčková

27.03.2016 19:57

Janette, mockrát vám děkuji za upřimnost a otevřenost, vím, že to nebylo snadné. Máte můj obdiv. Asi nemohu zcela pochopit, čím vším jste si v životě prošla, ale obdivuji, jak jste se vypořádala se svou závislostí. Jak důležité je pro vás splatit dluh synovi. Jak se staráte o své rodiče, i přesto, že oni sami vám nebyli schopni dát lásku... Máte v sobě neuvěřitelnou sílu. Děkuji vám. S úctou, Julie
JanetteJanette

27.03.2016 20:48

Děkuji Julie za slova uznání. Ale sílu už nemám. Už jedu jen na setrvák, baterky mám dávno vybitý. Přitom by mi stačilo jen málo. Jediné obyčejné obejmutí, jediné slovíčko uznání od manžela. Ale toho se asi už nikdy nedočkám.
Julie PoláčkováJulie Poláčková

28.03.2016 20:06

Možná jsem naivní, ale já opravdu věřím, že nic není nemožné. :-) A mám pocit, že právě toto by snad nemuselo být až tak moc náročné. Mohl by to být váš odrazový můstek... :-) Já sama nemohu radit, ale třeba některý ze spolupracujících odborníků by vás mohl nasměrovat na cestu vzhůru...
JanetteJanette

29.03.2016 21:28

Nevím, ale podle všeho jsem manžela ztratila už dávno. Nezajímám ho. Nezajímá ho kde jsem, co dělám, nikdy mně nevezme tašku, nikdy nemá strach, jestli se mně něco třeba nestalo, když se neplánovaně hodně zdržím, ani ho nenapadne, jak se dostanu domů, když se spustí déšť a já mám jít pěšky...
Julie PoláčkováJulie Poláčková

01.04.2016 00:05

S tím deštěm jste mi připomněla úžasný film Domácí péče... Bolek Polívka v něm svou ženu bere jako naprostou samozřejmost. Ona už zapomněla jaké to je žít, náplní jejího života se stala péče o druhé. Vše se změnilo, když zjistila, že je vážně nemocná. A nejvíce se změnila právě ona sama. Až hrozba smrti ji teprve donutila změnit úhel pohledu a začít žít. Uvědomila si, co je skutečně důležité... A stala se tou, do které se její manžel kdysi zamiloval...
Petra VeverkováPetra Veverková

01.04.2016 11:51

Milá Janette, možná je na čase začít se mít skutečně ráda....váš manžel vám svým "nezájmem" zrcadlí váš vlastní postoj sama k sobě....Jste úžasná bytůstka. Nejúčinnější změnou je vždy začít u sebe....třeba malinkatou radostí každý den :)
JanetteJanette

01.04.2016 14:30

Děkuji vám děvčata. Film Domácí péče jsem viděla. Je v něm hodně pravdy. Začít u sebe. Ale jak? Užívám si radost každý den. Máme úžasnou kočku. Je to moje útočiště. Stačí se k ní na chvíli přitulit. Ale už se nikdy nestanu tou, kterou manžel kdysi (snad) miloval. Začít žít ? a udělat si den pro sebe, mockrát jsem to zkoušela. Nefunguje to. Nežiju, přežívám. Ráno vstávám a těším se, až půjdu spát.
ZuzanaZuzana

09.04.2016 13:59

Paní Janette, chtěla bych se na něco zeptat. Kdyby byla jedna věc, kterou byste si opravdu přála ve svém životě, změnit, dosáhnout, mít, udělat... Co byste chtěla?
JanetteJanette

13.04.2016 21:45

Kdyby nebylo kočky, kdybych neměla ten dluh, určitě bych našla odvahu odejít. Kamkoliv. Najít si jakoukoliv práci s ubytováním a být svobodná. Kdyby se k tomu našel někdo, kdo by mě dokázal mít rád, kdo by měl podobné zájmy a chuť něco podnikat, kdo by dokázal obejmout, pohladit, to bych byla nejšťastnější člověk na světě.
Julie PoláčkováJulie Poláčková

03.05.2016 20:46

Janette, děkuji za mailík, jste prostě skvělá a udělala jste mi radost! ♡

Pro vložení komentáře musíte být přihlášeni