Vlny moře – aneb jak je to s tím životem?

Vlny moře – aneb jak je to s tím životem?

Sedím právě na pláži a pozoruji moře. Mohutné vlny, jak připlouvají a šumí. Vidím silné moře, jak hučí a cítím jeho obrovskou sílu.

Když jsem tady a vidím to, cítím, jak jsem v porovnání s tímto živlem malá. Zároveň ale mnohem lépe cítím propojení se vším. Všichni jsme vzájemně hluboce spojeni a všichni spolu sdílíme víc, než většina z nás tuší.

Jak jsem tady a pozoruji ho teď každý den, začala jsem nabývat dojmu, jako před lety, že někdo jiný určuje můj život. Něco mnohem silnějšího než já. A já jsem jenom „loďka“ na oceánu, kterou kolíbá tento mohutný proud, sám život… Přišla jsem si chvíli naprosto pasivní, i slabá. Aby mi došlo, že to jsou jen iluze, které máme my lidi po staletí.

Zdánlivě jsme vedle moře, vedle ohně, vedle bohů, vedle autorit, vedle našich problémů, vedle „osudu“, slabí a malí. Ale zapomínáme, že máme jednu nejdůležitější věc, kterou moře nemá… A tou je myšlenka. Prazáklad všeho, základní hybatel, který tvoří a je tvořen.

My všichni lidé máme něco, co nemá mnoho jiných organismů a to jsou opravdu myšlenky a s nimi ruku v ruce spojené emoce. A my jsme ti, kteří vybírají, jakým myšlenkám a pocitům dáme důraz a které odpálíme jako míček, které prostě podporovat nechceme.  

My vysíláme a opravdu my si utváříme naše životy. Neurčujeme ho přesně podle rozumu a podle očekávání rozumu, ale podle toho, jak to život, proud, vesmír, bůh – jakkoli to nazveme – synchronizuje. Ale podle čeho se to má synchronizovat? No, podle nás…

My jsme kormidelníci té každé naší lodi. Určujeme cíl, jen nevíme, kterým směrem a přes jaké „překážky“ a zastávky nás život vede. Překážky nejsou zkoušky, ale záležitosti k pochopení, či nejlepší směr k našemu cíli, i když to tak v danou chvíli nevypadá. A na náš život nejsme sami…

Tady u moře cítím tolik plnosti, tolik propojení a tolik lásky. Nikdo z nás nemůže být sám. Ale moc dobře sama znám, jak to vypadá, když se dostaneme do iluzí rozumu či lidstva, kdy si připadáme jako v hluboké díře, či izolaci, kde chybí jakékoli světlo... Jen je důležité vědět – světlo je základ všeho. Láska je základ všeho. A my jsme tady, abychom žili svůj život.

Jak?

Tak jak nejlíp umíme. Žádný náš život není jako z červené knihovny. Všichni někdy prožíváme krize, nesnáze, nechápeme, co se nám vlastně děje. Jedna důležitá věc. Život od nás ale nic neočekává a nic po nás nechce. A základem je, zda našim nesnázím podlehneme, jako když nemáme volbu, či si v sobě uvědomíme, že to jde i jinak. A zaměříme naději, víru, myšlení jiným směrem.

Jak bude vypadat váš život v budoucnu??? Povím vám, není to napsané v osudu, ale záleží to na nás. Na nás všech. Jaké myšlenky a pocity upřednostníme. A pokud tápeme a nevíme, můžeme se obrátit na někoho jiného. Nebo pokud se dostaneme do situací, které neumíme řešit, existují řešení. Je to možná paradoxní, ale mnoho věcí, co prožíváme, má mnohem hlubší spojitost a příčiny i s jinými záležitostmi, např. v dětství, i v minulých a budoucích životech...

Mně pomáhá metoda J.I.H®. Díky této metodě a mým kolegyním jsem mohla vyčistit tolik svých nevědomých záležitostí, kterými jsem si tvořila to, co nechci (jen jsem o tom nevěděla). A dnes si mnohem svobodněji a vědoměji tvořím to, co v životě opravdu chci.

Slýchávám tolik lidí říkat: „Co od této situace mám pochopit? Něco se mám naučit.“ A tak lidé roky zůstávají v nefunkčních pracích, vztazích a čekají, co se mají naučit. Nemůžeme ani spoléhat na čas, že naše problémy vyřeší. Na něco, až pochopíme. Můžeme jednat… Život se nás ptá jen těmito otázkami: Chceš to, nebo to tak nechceš? Stačí nejdřív vnitřní rozhodnutí: „Takhle dál už nechci!!!“ Člověk nemusí hned přebourávat násilně svůj život… Ale otevřít se v sobě tomu, že i když neví, existují možnosti! Přejte si vidět vaše možnosti!!

Život plyne stejně jako vlny v moři… To my se jim ale stavíme na odpor svou hlavou. Snažíme se odporovat proudu. Když přijmeme jak to je teď, že se děje i teď situace, kdy např. jsem nemocná, nemám přítele, i když bych ho moc chtěla, že to právě není podle mé vysněné červené knihovny, neznamená to, že přítele nebudu mít v budoucnu…, že nebudu zdravá… Jdu tomu naproti. Jak? Otevřu se té možnosti a dovolím si ty pocity i myšlenky na změnu. A řídím se intuicí, která nejlépe ví, co a kdy udělat.

A vždy je čas žít a hrát s danými kartami. To neznamená, že nepřijdou další a jiné... A jaké karty mi přijdou v budoucnu? To právě není nahodilé, ale záleží to na nás. Na naší síle, odvaze, vytrvalosti, i na tom, jestli riskujeme bez odhledu na všechny a všechno a jednáme podle sebe, jak to skutečně uvnitř sebe cítíme…

Mám jedno přání pro sebe, o které se s vámi moc ráda podělím, je inspirováno jednou starou modrou ženou: „Žij tak, jako kdyby dnešní den byl ten poslední. Sni tak, jako bys měla žít věčně.

Komentáře

Pro vložení komentáře musíte být přihlášeni

Mohlo by vás také zajímat