Mohlo by vás také zajímat
Vím, že nic nevím

Foto: Julie Poláčková

Vím, že nic nevím

Když jsem se sebepoznáváním začínala, cítila jsem se osamělá. Bez informací, bez opory, jako blázen mezi těmi „normálními“. Pak jsem se – po dlouhém odmítání – připojila na facebook a nastal pravý opak. Zahlcení informacemi, ve kterých jsem se totálně ztrácela. Podlehla jsem iluzi, že všechna ta úžasná slova, citáty a moudra jsou mi přeci naprosto jasná a teď už bude všechno úplně jinak. No, nebylo.

Nějaký čas poté jsem dostala pozvání na přednášku o nepohodlí a jak se jej zbavit. Na podobnou „rozvojovou“ akci jsem šla poprvé, ale vlastně se příliš od jiných přednášek nelišila. Probíhala klasickým stylem nadhození otázky do pléna, odkud se ozývaly někdy ojedinělé, jindy téměř jednohlasné a hlavně správné (!) odpovědi. Když se přednášející zeptala, zda někdo četl knihu xy (netuším, o jakou knihu šlo), zvedly se snad úplně všechny ruce. Obecenstvo bylo teoreticky vybaveno dokonale. Po chvíli došlo na vysvětlování emocí. Když se jedna slečna zeptala, jestli je láska emoce – tady jsem přesně věděla, odkud vítr vane – dorazil ke mě wow efekt. V tu chvíli jsem měla pocit, že všichni ti lidé jen papouškují definice vyčtené z chytrých knih, facebooku, nebo získané na podobných seminářích. Rozumí jim geniálně, ale bez prožitku nejsou nic.

Viděla jsem sama sebe, jak si myslím, že vím. Že chápu všechny ty hlášky o přítomném okamžiku, bezpodmínečné lásce, pokoře... Byly to iluze, které jsem si vytvořila a ještě se plácala po zádech, jak všemu rozumím. Nevěděla jsem nic. To samotné uvědomění si nevědomosti mnou hluboce otřáslo. Myslela jsem, že znám recept na štěstí. Že přesně vím, co mám dělat já, i všichni ostatní. Ale ve skutečnosti jsem sama na sebe ani nepohlédla. Tohle uvědomění bylo skutečným krokem ke mně samotné. Odhodila jsem poučky a přečtené rady a začala prožívat všechno to, co se uvnitř mě dělo. „Být bdělý!“ Do té doby jsem netušila, co tohle všude omílané spojení znamená. Až když jsem se začala dívat na své reakce, emoce a vnitřní rozpoložení. A najednou to bylo snadné. Přišlo to samo ve chvílích zastavení, zklidnění a vnímání – nejdříve dechu, tlukotu srdce, později proudění energií a vibrací v těle. Nechodila jsem a neříkala jsem si „tak a teď jsem bdělá“, bylo to právě naopak. Prožívala jsem chvíle zklidnění a uvědomování si „Jo, to bylo ono!“. A tak přestože si z obsahu té přednášky už vůbec nic nepamatuji, byla úžasná právě pro poznání, které mi přinesla.

Na závěr mě napadá jedna možná už trochu ohraná, avšak krásná a stále pravdivá, fráze... Mějme se rádi (sami sebe). A netlačme na sebe, vše přijde v tu správnou chvíli.

 

Komentáře

Pro vložení komentáře musíte být přihlášeni

Mohlo by vás také zajímat