Mohlo by vás také zajímat
Světlo se rodí ze tmy

Světlo se rodí ze tmy

 

Začátky se často skrývají v temnotě

Jaro začíná 21. prosince. Nový život je nejdřív jen tušením ve tmě – navenek ještě dlouho není nic vidět. Nádech začíná výdechem. Ráno by nemohlo nastat, kdyby předtím nebyla noc. Nemůže nastat cokoli nového, dokud to staré žije.

Teorii znám. Již dlouho s láskou respektuji všechny cykly – den/noc, roční období, fáze Měsíce… S láskou, ale ne vždy úspěšně. Největší problém mám s nicneděláním, které střídá výkon v tvůrčím procesu.

Před několika lety jsem si dala závazek, že budu následovat svou tvořivost, nikoli na ni tlačit. Budu tvořit ve flow – tedy zlehka a s radostí. Pokud to nepůjde zlehka a s radostí, nebudu dělat NIC. Budu čekat, až se ke mně radost a lehkost vrátí, a pak teprve budu tvořit dál. Daří se mi to dodržovat a musím říct, že jsem velmi překvapena, jak dobře to funguje.

Bála jsem se, že bez tlaku na výkon nevznikne nic.

Když se ohlédnu například za několika posledními měsíci, vytvořila jsem web, každých 14 dní publikovala článek, zprovoznila jsem a udržuji stránku o snech na Facebooku, pečuji o klienty online i osobně na skupinách práce se sny. A to všechno bez nátlaku na výkon, aniž bych si z toho dělala povinnost. Nemám inspiraci? Nepíšu. Mám ji? Píšu. Nemám sílu na setkání s klientem? Po vzájemné dohodě ho přeložím nebo si dám – v případě online konzultací – pauzu.

Rostliny v přírodě také v zimě nerostou nebo pokud ano, tak veeeeeelmi poooommmaaluuu.  Zvířata buď spí nebo pouze přežívají – shánějí jídlo, ale nezpívají, nestaví hnízda, nevyvádějí potomky. Člověk se tomuto řádu vymyká, otázka je, jestli je to dobré. Mohu samozřejmě tvořit i ve chvíli, kdy se mi nechce, protože se „to má“ – ale PROČ? Za jakou cenu?

Nebudu pak jako kos, který by si postavil hnízdo v prosinci, v lednu vyvedl mladé a pokud by je nakrásně zvládl uživit, tak by pravděpodobně nejpozději v létě padl vyčerpáním? A nebo třeba nepadl a vyváděl mladé v zimě v létě…a? K čemu by bylo tolik kosů? 

Jsem pomalá

Pokud na tvořivý proces tlačím, pak to, co vzniká, má v sobě jakousi podivnou pachuť. A dříve nebo později se z toho, co původně přinášelo radost, stane povinnost. A za chvíli zjistím, že „to“ nenávidím. Je to jako bych se živila jen sladkým. Nebo jen nadechovala. Nebo jen pobývala na sluníčku. Nátlak vede k protitlaku. Jeden extrém ústí do opačného. Proto na sebe už netlačím. Po nádechu následuje výdech.

V čem je tedy problém? Přestože vidím, že to lze, že to funguje, něco ve mně má dojem, že takto se to nesmí. Představa o dělání jako jediném správném způsobu bytí, je hodně hluboko zakořeněná a nevzdává se snadno. Když se nemůže ohánět tím, že když se nebudu nutit do práce, shniju v lenosti (což se ani trochu nepotvrdilo), tak mi alespoň předhazuje, že jsem pomalá. A to není dovoleno.

Měla bych tvořit rychleji a efektivněji. Popohnat to moje flow a zkrátit tvůrčí pauzy. Moje pomalost není efektivní, zvyšuje náklady. Pomalost mě zdržuje! Kde už jsem všude mohla být, kdybych se tak strašlivě neloudala.

Ano, kde? Pravděpodobně někde, kde bych se moc dlouho neohřála a zase rychle běžela někam jinam. A proto zpomalím ještě víc. V souladu s cyklem přírody, která má před sebou sestup do nejhlubší tmy, zpomalím až do úplného zastavení.

Ticho, tma…

…a já naslouchám…tomu, co se kdesi hluboko ve mně rodí…možná je to jen další pokračování v tom, co už existuje…možná je to něco úplně nového, kdo ví. Vydechuji, abych se mohla znovu nadechnout. Dá se to udělat kdykoli během roku, proč se ale nenechat podpořit ročním cyklem a neudělat to společně s Matkou přírodou teď, když všechny rostliny a zvířata dělají totéž?

Dovolit si klesnout až k úplnému nicnedělání, jen tak být a nechat světlo mého vědomí/já vyhasnout až do úplné tmy. Nechat svou tvůrčí práci vydechovat tak dlouho, dokud se nenarodí nový impulz k nádechu – k tvoření.

TO je můj letošní největší výkon. Dovolit si spočinout… Necháte se inspirovat?

Stvoření začíná tmou

Inspirujte se v závislosti na tom, v jaké životní fázi se nacházíte: finišujete-li v práci před koncem roku a všichni kolem vás šílí, nemůžete zpomalit moc, protože by vás okolí semlelo a byl by to moc velký šok – ale možná by šlo upéct o jeden druh cukroví méně a uklízet jen tři dny místo týdne a od 20.12. si vzít dovolenou.

A naopak, pokud jste svými pány, tak je tento článek možná pobídnutím TO konečně udělat: opravdu vypnout, přestat konat, jen být. Ponořit se do vnitřního ticha a tmy a čekat, až se narodí světlo. Pokud je to váš případ, budete už vědět, co to pro vás přesně znamená.

A proto vás teď vyzývám: nestahujte si můj e-book a čas, který byste strávili jeho čtením věnujte třeba procházce venku. Vykašlete se na mé facebookové stránky a poslechněte si nějakou hezkou hudbu. Prostě zpomalte. 

P.S. Zejména POKUD vás tento můj článek rozlítil, věnujte mu pozornost. Jestli máte dojem, že kážu bludy a možná já si můžu dovolit nic nedělat, protože já – na rozdíl od vás – nemám hypotéku, pět dětí, nemocné rodiče, rozestavěný dům, náročnou práci, cukroví chtivé příbuzenstvo, atd. – takže očividně vůbec nevím, o čem mluvím – pokud TOTO cítíte, tak právě vy u tohoto článku a svého vzteku setrvejte.

Protože váš vztek je pravděpodobně zprávou o tom, že toužíte nic nedělat nebo toho dělat alespoň o trochu méně…jen si to nedovolujete. Ano vy. Ne vaše okolnosti. Váš život, práce, rodina. Vy sami jste si zakázali odpočívat – spočívat. Takže se klidně zlobte – a pak si to dovolte – aspoň trochu zpomalte.

Všem vám přeju přesně takové svátky, jaké chcete a na přečtenou v roce 2017!

~ Olga Plíčková
olgaplickova.cz 

 

Komentáře

Pro vložení komentáře musíte být přihlášeni

Mohlo by vás také zajímat