O hříchu, vině a výčitkách

Foto: Wonderlane, flickr.com

O hříchu, vině a výčitkách

Už delší dobu jsem hledala informace na téma sebepoznání, rodina, dítě a vztahy od odborníků, kteří by ve mně dokázali vyvolat přirozený respekt. Nestála jsem o polopravdy, či naopak o ryze odborné znalosti. Nechtěla jsem levné rady, tedy takové, které mají naprosto jasný vědecký základ, jsou uvěřitelné a pravdivé, ovšem jsou mi úplně k... no prostě na nic. Chtěla jsem slyšet praktické zkušenosti okořeněné vlastním názorem, políbené vědou a podané s nadhledem a jednoduchostí.

Teprve doktor Péter Popper (1933 – 2010), zesnulý maďarský psycholog, psychoterapeut, vysokoškolský profesor a spisovatel, mě svým přístupem oslovil a pomohl mi. A já se rozhodla šířit jeho jméno a názory dál.

 

A Bůh slepil anděla a zvíře

Během polyteizmu, tedy mnohobožství, znělo základní heslo (pře)žití: „Žij a zkus vše, pokud už jsi na tomto světě.“ Víra či hádky s bohy neměly takovou duševní tíhu. Po objevení monoteizmu začala víra kriminalizovat „extrémní“ zážitky - existuje už jen jeden všemohoucí Bůh, který do lidí vidí a nikdo se před ním neschová. Z téže ruky přichází odměna i trest. Od tohoto okamžiku se staly ústředním problémem zejména evropské kultury hřích a výčitky. Každé náboženství si pak vypracovalo způsoby a rituály, jak výčitky lidí mírnit. A to až po moderní psychoanalýzu, která považuje člověka s přemírou výčitek za neurotický symptom a chce ho jich zbavit.

Dějiny lidstva začínají vraždou – sourozeneckou vraždou. Jak „optimistické“, že? Důvodem konfliktu je odmítnutá oběť. Když Kain zabije svého bratra Ábela, rozhněvaný Hospodin praví: „Cos to učinil! Slyš, prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země.“ Kain se dostává do velmi ohrožené situace - stojí proti Bohu, proti Stvořiteli světa. Ano, on sice zabil, ale kdo ho stvořil takového, že není schopen se ovládat? Nestvořil ho takového právě Bůh? A ten mu teď vyčítá, jaký je a že se neumí ovládat? Jenže kdo za to vlastně zodpovídá? On ho přece takového stvořil a teď ho chce potrestat? Nenese snad zodpovědnost za své stvoření?

To je dost zásadní argumentace. Dokonce až tak obstojná, že Bůh v podstatě Kaina za bratrovraždu až tak tvrdě nepotrestá, jen ho vykáže, aby mu zmizel z očí. Kain však odporuje: „Můj zločin je větší, než je možno odčinit. Hle, vypudil jsi mě dnes ze země. Budu se muset skrývat před tvou tváří. Stal jsem se na zemi psancem a štvancem. Každý, kdo mě najde, bude mě moci zabít.“ Tehdy mu Bůh dává na čelo Kainův znak, což není trest, jak se často chápe, nýbrž ochrana. Znamená to: Kain patří Bohu, nikdo mu nemůže ublížit! Kain odchází a zakládá rodinu na východ od ráje.

O čem byla ta debata? Všímáte si? Kdo je zodpovědný za stvoření? Ten, kdo byl stvořen, nebo ten, kdo jej stvořil? Toto je centrálním problémem náboženské morálky: Bože, stvořil jsi člověka takového, jaký je, ale i přesto je člověk zodpovědný sám za sebe? Jako kdyby Bůh slepil dohromady anděla a zvíře, jako kdyby přesně toto se schovávalo v každém z nás. Kam až sahá zodpovědnost člověka sama za sebe a kdy může ukázat na Boha, že ho takového stvořil?

 

 Ty to můžeš ovládat!

Tuto dvojí zodpovědnost je více než obtížné vyřešit. V odpovědi se zřejmě nejdál dostal román Johna Steinbecka Na východ od ráje (1952). Kniha vypráví příběh Kaina a Ábela v moderní Americe. Velká bouřka zažene na pozemek farmáře ženu v pokročilém stádiu těhotenství a ve špatném psychickém a fyzickém stavu. Jedná se o prostitutku, která porodí dvojčata. Prostitutka po čase z farmy odchází a zakládá si svůj vlastní nevěstinec v nedalekém městečku. Děti vyrostou a oba vědí, kdo je jejich matka. Jeden tuto skutečnost přijme. Popřemýšlí totiž o tom, zda nese nějakou zodpovědnost za činy své matky, a dospěje k závěru, že nikoliv. Považuje se za dospělého člověka a uvědomuje si, že si může vytvořit své vlastní hodnoty a vlastní svět. On je Ábel, který se stane úspěšným a dívá se vpřed. Na rozdíl od Kaina, který za svou životní smůlu neustále obviňuje matku. O bratry se stará sluha Lee, čínský kuchař. Jednou, když již dospělý Kain opět naříká nad svým osudem, Lee, jinak klidný člověk, ho uhodí a křičí na něj: „Jak dlouho bude ještě tvou obhajobou ve všech situacích, že tvá matka byla prostitutka?! Až do smrti? Toto bude tvé alibi?“

Lee je ve skutečnosti velmi vzdělaný muž a mimo jiné tvrdí, že Bible byla z hebrejštiny do angličtiny přeložená nepřesně. U příběhu Kaina a Ábela narazí na větu: „Obklopuje Tě moře hříchu, ale Ty to ovládej!“ Pak se mu ale dostane do rukou americký překlad Bible a tam na stejném místě čte: „Obklopuje Tě moře hříchu, ale Ty to budeš ovládat!“ Uvědomuje si, že narazil na zásadní kontroverzi v základním textu lidstva. Jeden překlad obsahuje příkaz, druhý obsahuje předpověď. Po konzultaci se svými učenými příbuznými v San Franciscu, jakousi radou starších, se rozhodnou věnovat studiu hebrejštiny. Po dvou letech vezmou Bibli v původním znění, aby se přesvědčili, co je pravda: příkaz či předpověď? Zjistí, že ani jedno! Najdou totiž slovo timšel, což v hebrejštině znamená můžeš. Bůh říká: „Obklopuje Tě moře hříchu a Ty to můžeš ovládat!“ Záleží tedy na lidské volbě.

 

Otázka volby

Podle Poppera je přesně toto podstatou nábožensko-morálního problému. Okolo člověka je skutečně moře hříchů, ale vždy máme možnost volby, jakým směrem se vydáme a kam budeme svůj život kormidlovat. Tuto možnost měl i Kain. Mohl udeřit, či nemusel. On se rozhodl svého bratra zabít. Podstatou hříchu nikdy není to, co člověk ve skutečnosti udělá, ale ona volba, která předchází činu.

Neexistuje tedy nevědomě spáchané zlo, toto je jen a pouze iluze člověka. Člověk vždy ví a uvědomuje si, když páchá zlo-čin. Toto Popper potvrzuje i jako psychoanalytik na základě své praxe. Můžeme své činy zracionalizovat, ale vždycky máme základní morální vědomost posoudit, jestli to, co spácháme je v pořádku či nikoliv.

 

Výčitky jsou zima

„Budiž světlo,“ říkal Bůh při stvoření. Ale pozor - jaké světlo? Zamyslel se nad tím někdo? Vždyť nebylo slunce, nebyl měsíc. Bůh se rozhodl pro světlo v nás. Volil a dělil mezi nebem a zemí, mezi dnem a nocí, mezi suchým a mokrým a tak dále. Je vidět, že nerad míchal věci, chtěl čistou kvalitu. To obsahuje velice důležitý i morální příkaz - oddělovat věci. Musíme oddělit zem a vodu, protože z toho jinak vznikne bláto.

Volbu máme proto, abychom dokázali vyvinout v sobě morální cit poznat, že na něco (a na co) říkáme ano a na něco (a na co) říkáme ne. Podle Poppera zničí naši moderní kulturu to, že se vše smí, že na vše říkáme ano.

Abychom si to vysvětlili, musíme se vrátit k ráji. Bůh říkal, že v ráji se smí vše, jen se nesmí jíst „ze stromu poznání dobrého a zlého“. Přijde had/ďábel a ujišťuje Evu: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“ Eva podlehne a dá kousnout i Adamovi. Co se stane? V podstatě prostřednictvím ďábla získají vědomosti. Proto se ďáblu latinsky říká luciferus, tedy ten, kdo přináší světlo. Otázkou je, jestli toto jeho světlo je posvátné. Božský zákaz totiž hovoří o tom, abychom nebyli vševědoucí a nesmrtelní. Tedy „Nebuď Bohem!“ Nebuď, protože tam ještě nejsi, ještě na to nejsi zralý, ještě nemáš za sebou tu cestu. Neměl bys být předčasně Bohem!

Podívejme se, jaký svět člověk vytvořil díky předčasně získaným vědomostem, tím, že překročil povolenou hranici. Podstata hříchu je i překročení hranic během volby. Můžeme přeci udělat vše, úplně vše. Ale smíme to? Můžeme někoho zabít? Ano, fyzicky ano. Smíme to ale? Morálně je to v pořádku? Rozšířenou podstatou hříchu je překročení morální hranice „nesmíš“. Každý, kdo spáchá zlo, je si toho vědom, a když přestoupí morální zákon, znamená to, že vystoupí z Božích hranic a bude mít okolo svého srdce zimu. Ta zima jsou výčitky. Dokud člověk tuto zimu cítí, je to v pořádku. Každý člověk dělá chyby, za které pak trpí. Prožije trápení za zlo, které spáchal, a pak by se měl snažit to už neopakovat. S tím není problém. Problém je v tom, když se prohlásí, že se může vše, že žádné pravidlo, žádná hranice neplatí – když se vytratí výčitky a špatné svědomí.

 

Jak dlouho trvá hřích

Co to jsou výčitky? To je těžké posoudit i z hlediska psychologie. Nejspíš jakési uvědomění si toho, že člověk porušil nějaké pravidlo. Lze souhlasit s Freudem, že podstata výčitek je strach ze ztráty lásky. Výčitky tedy fungují i jako prevence – drží nás zpátky, abychom něco (ne)udělali. Vysvobození se z výčitek je hodně těžké. Nezáleží totiž na slovech, na rituálech, ale na pocitech.

G. A. Borgese má jednu zajímavou povídku, ve které se potká po několika tisíciletích Kain a Ábel. Při rozhovoru se Ábel zeptá Kaina, jestli se pamatuje na jeho vraždu. Kain odpoví, že se na to nepamatuje, a Ábel s úlevou konstatuje: „Jsem moc rád, že jsi zapomněl. Jelikož hřích trvá, dokud trvá výčitka!“ Hřích z našich životů zmizí, když zmizí i výčitka. Pravé odpuštění ostatním i sobě samým je v zapomenutí.

 

Hřích – výčitka – úleva­ / odpuštění. Existuje jen individuální cesta pravdy, individuální cesta odpuštění, individuální změna. Neschovávejme se za kolektivní obrnění!


Zdroj: https://youtu.be/9voVr_7-nuo?list=PL449ECD07135D1A23

Komentáře

Pro vložení komentáře musíte být přihlášeni

Mohlo by vás také zajímat