Marcelka z hor: Jak začal náš život v horách

Foto: Věra Keilová, Dana Cabanová

Marcelka z hor: Jak začal náš život v horách

Možná už víte, že Marcelka už patnáct let obývá se svým mužem Romkem malou chaloupku v horách na Slovensku, ačkoliv do té doby žila v Českém Těšíně, kde také pracovala. Příběh o tom, jak se dostala do hor a začala žít úplně jiným životem, který ji přivedl k sebepoznání, je strhující.

 

Jak jsi vlastně začala bydlet sama v horách?

Před třinácti lety přišlo silné nutkání a já věděla, že musím do hor. Být tam nejen o víkendech, ale zůstat i přes týden. Uvnitř jsem cítila silnou touhu jít z města pryč. Ze všeho nejdříve jsem se zeptala svého muže, jestli s tím souhlasí. Řekla jsem, že jinak prostě nemůžu. Miláček mě měl rád, protože nikdy nevstupoval do mojí svobody, a přitom jsme pořád byli jako dva stíny vedle sebe. Řekl, že jestli mě to tam tak silně táhne, ať tedy jdu. Věděla jsem přesně, kam mám jít – tam na to místo v horách mezi lesy, kam mě to táhlo nejvíc a kde dříve stávala osada Koštúrovci. Kromě velké louky mezi lesy tu v té době byla jen opuštěná salaš po pastevcích. Tu jsme vyčistili a Romek uvnitř postavil dřevěnou palandu. Celý domeček byl velký asi 2 x 3 metry, ale Marcele to stačilo a nastěhovala se tam.

Co jsi tam celé dny dělala?

Když jsem se tam usadila, byl říjen, a tak jsem si na zimu pilkou řezala dřevo na topení do malých kamen, příležitostně mi pomohl i Romek nebo lesníci.Od podzimu do zimy za mnou Romek vždycky přijel na týden a druhý týden byl v Českém Těšíně, kde pracoval. V lednu ale řekl, že dál už tak nemůže a že už na salaš jezdit nebude. Navrhl, abych se vrátila dolů do města, ale já jinak nemohla. Nějaký čas jsme se pak s Romkem tedy nevídali, přijel zase až v květnu.

Lidé Marcele říkali, že v horách zemře, a divili se, co tu chce dělat. Ale tuto starost neměla, a tak jim bylo odpovězeno, že nyní má být tady a že o ni bude postaráno Vesmírem (Vědomím). A tak se i dělo. Prostě cítila, že musí být tady v horách, a jinak nemohla.

Když odešla z města, nebylo nad tím přemýšleno – bylo to vedení ze srdce. Každý má své místečko někde jinde. Čištění a poznání Pravdy se u Marcely odehrálo právě až tady. Z pohledu celku to ale o místě vůbec není a na tom, kde se člověk nachází, nezáleží. Lidé říkají: „Tady se vám to duchovně žije!“ Ve skutečnosti to ale podstatné není, protože mysl si s sebou každý nese pořád. Všechno je vlastně jen čirá energie, která je myslí vždy jen nějak zabarvená. Lidská mysl si ale umí okecat všechno, a tak setrvání v zaběhnutých kolejích svádí na kdeco.

Měla jsi tam zásoby jídla?

Nějaké zásoby jídla Marcela měla a do údolí vůbec nescházela. Když pak už zbýval jen poslední pytlík hrachu, říkala si, že si ještě udělá polívku, a co bude pak, nechává na Vesmíru. Kolem bylo plno sněhu, neměla sněžnice a nebyl žádný způsob, jak se někam dostat. A jídlo za ní najednou opravdu přišlo až tam. Vesmír se postaral. Najednou totiž na dveře zaklepali herci, kteří mají nedaleko své chaty. Udělali si výlet na sněžnicích a ptali se, jestli se Marcela neurazí, že jí přinesli jídlo, které jim zbylo z víkendového pobytu, a nechtějí ho vézt zpět. Přinesli pečivo, sýry, zeleninu – vydrželo to dlouho. Marcela Vesmíru poděkovala, a protože se vděčnost dostavila okamžitě, podobné příběhy se opakovaly. Po nějaké době přišli další lidé a zase nabídli jídlo.

Měsíce plynuly – a co bylo dál?

Když přišlo léto, Marcela s Romkem společně odjeli na vandr do Slovenského Rudohoří. Vždycky se toulali, kam je nohy nesly, a když se tenkrát po pár dnech vrátili, místo salaše na místě našli hromádku popela. Boudička vyhořela. Bylo tam všechno – oblečení i namalované obrázky. Bylo to znamení, že nastal čas pro změnu. Vnitřní hlas Marcele říkal, ať nechá odejít, co odejít má, aby se mohlo zrodit nové. A jak to bylo dál, to je už úplná pohádka.

Povídej…

Opět jsme jezdili na toto místo a spávali tady pod stanem anebo pod širákem. V horách nás vídal a navštěvoval Štefan, který pracoval v lese. Divil se, co tu pořád děláme, a když se léto chýlilo ke konci, ptal se nás, kde budeme v zimě. Nevěděli jsme, a tak Marcela odpověděla, že se snad něco najde a že její místo je tady na Koštúrách. Věděla, že tam bude a že to Vesmír nějak zařídí. Nebylo to přání, ale jistota.

Jak to tedy zařídil?

Když jsme pak s Romkem chystali dřevo na zimu v chatách v nedalekých Bryzgalkách, jednoho dne tam za námi Štefan přijel a řekl, abychom nasedli na traktor a jeli s ním zpátky na Koštúry, kde máme připravený srub. Byl to šok. Stála tu poměrně velká hrubá stavba s krovy a Štefan řekl, že je náš a abychom si ho už dodělali. Sám dovezl potřebný materiál na jeho stavbu a také zaplatil zedníka, který uvnitř vystavěl pec. Do zimy jsme srub připravili k obývání. Chvíli jsme zase jezdili sem a tam, týden byli v Těšíně a týden v horách, ale v únoru 2001 Marcela řekla, že v chaloupce už zůstane natrvalo.

Vůbec jsme nevěděli, kdy mu to budeme moci splatit, ale Štefan řekl, že dary se nesplácejí. Marcela tam tedy začala bydlet a často meditovala. Bylo věděno, že knížky už jsou na překážku a že je třeba vyprázdnit obsah mysli. To proto, aby se mohla projevit intuice, čili aby se mohlo přes mysl projevit Vyšší božské Já.

Komentáře

iPoznani.cziPoznani.cz

15.10.2015 16:34

A jaké bylo vaše setkání s Marcelkou? Podělte se s ostatními o svůj příběh...

Pro vložení komentáře musíte být přihlášeni

Mohlo by vás také zajímat