Má cesta aneb zrození iPoznání

Foto: Julie Poláčková

Má cesta aneb zrození iPoznání

Vzpomínám na své první krůčky k sebepoznání. Bylo to v době hluboké partnerské krize, kdy do mého života naráz vstoupila spřízněná duše, člověk, který prosvěcoval místnost, v jehož očích jsem četla jak v otevřené knize. Právě v té době vlastní roztříštěnosti jsem začala toužit po poznání svého vnitřního já. Chtěla jsem se vyznat sama v sobě, naučit se naslouchat volání svého srdce a především nalézt tehdy tak vzdálený pocit vnitřního klidu.

To období lze přirovnat k horské dráze. V jednu chvíli mě ovládalo mé nadšení z objevování nového, naprosto neprozkoumaného světa sebepoznání. Chvíli poté jsem propadala stavům beznaděje. Začala jsem totiž prožívat své emoce, do té doby naprosto potlačované a přehlížené. Tehdy jsem neměla potuchy, co vlastně chci, ani jakým směrem se vydat. A byl to teprve začátek. Přišly i chvíle, kdy jsem ztratila světlo z dohledu a přála si jen zůstat ležet a litovat se. Čím hlouběji jsem nahlížela do svého nitra, tím větší výkyvy jsem zažívala. Trvalo dlouho než jsem pochopila, že to, před čím utíkám, jsem já sama, můj strach, mé obavy. To bylo to, co mě dusilo. Uvědomila jsem si, že odchod od rodiny nic z toho nevyřeší. Asi je opravdu třeba dotknout se svého vlastního dna, abychom mohli opět spatřit světlo a krásu všedního dne. Díky těmto událostem jsem mohla poznat sama sebe. Nebo alespoň kousek své vnitřní podstaty, jelikož cesta sebepoznání nikdy nekončí.

Proto jsem se rozhodla poslechnout svůj vnitřní hlas a pokračovat na své cestě společně s každým, kdo o to stojí. Založila jsem tento komunitní portál zaměřený na sebepoznání a sdílení tohoto poznání. Bylo to poprvé, kdy jsem vědomě poslechla své vnitřní pocity. Uvnitř jsem cítila, že přesně tímto směrem se mám vydat, že do sebe najednou vše zapadá. Objevily se ale i chvíle, kdy mě naprosto válcovali šotkové v mé hlavě. Proč dělat něco, co už tu v různých formách dávno existuje? Lidé jsou zahlceni informacemi, tak proč přidávat další? Stojí o to v dnešní době ještě někdo? Právě v momentu mé největší nerozhodnosti jsem dostala zprávu, o kterou se chci podělit. „Jdi za tím, co tě láká a baví, a dej do toho kolik můžeš bez ohledu na výsledek... Takhle vznikají ty nejlepší věci! Prostě jako bys to dělala pro sebe. Pro svoji radost...“ Cítila jsem neuvěřitelnou energii obsaženou v těchto slovech, která zahnala veškeré mé pochybnosti.

Teď už vím, z čeho mé pochybnosti pramenily. Mým hnacím motorem byla touha pomoci ostatním, tedy záměr. Nyní si plně uvědomuji, že čistá pomoc se děje nevědomě. Takže ano, dělám to pro sebe. Možná to někomu pomůže, možná ne – záleží ale na každém, zda přijme, co k němu přichází. Uvědomění, že jdu za tím, co mě baví a naplňuje, bez ohledu na výsledek, je osvobozující. Pochopila jsem věci, které mě léta držely v začarovaném kruhu. Potkala jsem úžasné lidi, za které jsem nesmírně vděčná. Říká se, že poznáme, zda jdeme po správné cestě, podle lidí, které na ní potkáváme.

 

Komentáře

Pro vložení komentáře musíte být přihlášeni

Mohlo by vás také zajímat