Mohlo by vás také zajímat
Dvojí tvář porozumění

Foto: Nikos Koutoulas, Tree reflection, flickr.com

Dvojí tvář porozumění

Vzpomněla jsem si na jedno velké moudro, které mne provázelo jednou náročnou etapou mého života. Největší zradou je to, když zradíme sami sebe, abychom nezradili druhého. Uvědomit si sílu těchto slov a přijmout je za své, vyžaduje velkou dávku odvahy a víry. Často se obětujeme pro druhé. Ale stojí oni ve skutečnosti o naši oběť? Můžeme být přínosem pro někoho, kdo je na nás závislý?

Nikdo se v našem životě neobjeví náhodou. A tak jsem vděčná, že do mého života vstoupila jedna má velmi dobrá kamarádka. Probudila ve mně mou věčnou touhu zachraňovat druhé. Z počátku jsme trávily hodiny psaním zpráv. Asi každý to zná, prostě potkáte někoho, s kým jste na jedné vlně, rozumíte si snad úplně ve všem a občas i myslíte ve stejnou chvíli na stejnou věc. Já to vždy nazývala porozuměním, možná by někdo jiný řekl stejné frekvence, spřízněné duše nebo třeba dva rozhozené zakomplexované protiklady. Krásně jsme se doplňovaly, já měla potřebu někoho zachránit, ona zas chtěla být zachráněna. Snad každý, kdo je na kolenou, touží po pozornosti, po někom, kdo jej podpoří, podrží a – i když to nikdy nepřizná – trochu polituje. Znám to až moc dobře.

Ale jen málokdo si uvědomí, co všechno tento vztah obnáší. Po pár měsících kamarádské zamilovanosti, přišla na řadu nenaplněná očekávání a následné výčitky. Ze mne se stal dárce energie, které jsem i tak neměla na rozdávání. Z kamarádky pak příjemce. A místo toho, aby si začala uvědomovat bezvýchodnost své situace a došla tím k pochopení a přijetí, čerpala energii ze mě, čímž se ta neodkladná potřeba změny jen zeslabila. Ani jedna jsme v té době neměly tušení, jak tento zákon protikladů funguje. A tak náš kamarádský vztah skončil nevyhnutelným ublíženým rozchodem.

Nyní už vím, že lítost ani dobře míněné rady nepomohou. Pomoci si může každý především sám. Pokud chce. Pokud se zřekne všech svých zažitých názorů, postojů a předsudků. Změní úhel pohledu. Vystoupí ze svého stínu. Není snadné nalézt sám sebe přes všechny ty iluze, které si člověk za dlouhá léta vytvořil. Není snadné nalézt pokoru a odevzdanost. Možná teprve tehdy, když nám dojde síla, dokážeme opustit své zažité představy, kterých se držíme zuby nehty. Rezignujeme. A síla se může objevit v něčem novém. Mám pocit, že je to především o víře a vůli chtít to zvládnout. Pokud si budeme ten film přehrávat pořád a pořád dokola, nezměníme jej, ani se neposuneme dál. Zůstaneme zaseklí v minulosti, budeme si zoufat nad budoucností a neprožijeme přítomnost. Když něco končí, bývá to smutné. Ale bez toho by přeci nemohlo začít nic nového.

Komentáře

Pro vložení komentáře musíte být přihlášeni

Mohlo by vás také zajímat